Umi Macuzaki každé ráno vyvěšuje na stožáru před domem signální vlajky. Dělá to pro svého tátu, i když ví, že ten už se nikdy nevrátí. Když pak připraví snídani pro zbytek rodiny, vyrazí do školy.
Ve škole se jí daří, i když se tam poslední dobou schyluje málem ke vzpouře studentů. Příčinou je záměr školní rady zbourat starý dům, který studentům slouží jako klubovna.
Animace 8/10
Ano, je to Ghibli, takže najdete spoustu záběrů, kde se hýbe všechno, co má ruce, nohy nebo motor. Na druhou stranu na některých postavách je vidět, že i Ghibli musí šetřit. Sbor studentů pak vypadá trochu jako přehlídka karikatur.
Hudba 8/10
Satoši Takebe nemá nijak dlouhý seznam filmové tvorby. Zde ale ukázal, že umí dobře pracovat s hudbou a dobře ji začlenit do celkového dojmu. Velmi dobře jsou zapojeny i vložené písně.
Příběh 9/10
V japonském filmovém průmyslu nejspíš platí: "Když nevíte co točit, sáhněte po Kendžim Mijazawovi." U takového časem prověřeného autora může málokdo sáhnout vedle. Goro Mijazaki navíc příběh dávkuje v přesně odměřených várkách, v pomalém tempu a přesto dostatečně, aby udržel pozornost. Při (na Ghibli podprůměrné) stopáži 90 minut nenudí, i když pro někoho může být svým volnějším tempem i tak moc dlouhý.
Postavy 10/10
Ať už na tom má zásluhu Mijazawova předloha, nebo Mijazakiho staršího scénář, postavy fungují perfektně. Není potřeba obsáhlých dialogů a přesto divák přesně ví, proč Umi pláče.
Celkem 8/10
Svým tempem a školním tématem film vybízí ke srovnání s předchozími filmy studia Ghibli "Šepot srdce" (
Whisper of the heart/Mimi o Sumaseba) a "Ocean Waves" (
Umi ga kikoeru). Ačkoliv je Kokuriko jejich důstojným pokračovatelem, jeho předchůdci přeci jen mají drobet navrch.
Milan Čermák na Google+
Krysmanta na Last.FM
Milan Čermák na Linked.in
